Kontakty

Je možné hovořit s Bohem?



Dnes k ránu jsem měl docela nepříjemný sen. Probudil jsem se plný strachů, které ve mně vyvolal. Neuvědomoval jsem si, že noc právě skončila. Nechápal jsem, že noční můra je pryč a mohu se sám rozhodnout, jaký den chci zažít. V pološeru pokoje jsem hleděl do stropu, přemýšlel, zda je již konec mého nočního utrpení a z očí se mi valily slzy velikosti hrachu. Takové ráno jsem již hodně dlouho nezažil. Ale přišlo vysvobození v podobě probuzení, a to bylo pro mne světlo na konci tunelu.

Najednou se mi před očima objevil jasně zářící ohnivý disk s dírou uprostřed. Popsal bych jej jako zářící věnec, který bude vzápětí pověšen na něčí krk.

„Čeho se bojíš?“ ozvalo se z prostoru.
„Všeho, co jsem před chvílí zažil,“ odpověděl jsem.
„Ale to byl jen sen,“ dostal jsem okamžitou odpověď.
„Kdo jsi?“ vylétla ze mne otázka jako okamžitá reakce.
„Kdo myslíš? Odpověz si sám, vždyť ty to přeci víš,“ vrátila se mi hádanka.

„Bůh?“
řekl jsem nejistě.
„Už jsme se o tom spolu bavili, že to není přesné označení, a ty ho navíc nemáš rád, nemýlím-li se,“ odpověděl hlas.
„Stvořitel?“ radostně jsem vykřikl a pokračoval: „Příteli, to je tak skvělé, že spolu opět mluvíme, protože mám zase nějaké nezodpovězené otázky, které mne trápí,“ zahlcoval jsem ho svými myšlenkami.
„Nemusíš se ničeho bát, všechno je tak, jak má být,“ odpověděl mi s tak ledovým klidem, že všechen můj strach z nočního dobrodružství okamžitě zmizel.
„Večer jsem si dal otázku, protože mi něco stále nejde do hlavy a jako odpověď, že je vše v pořádku, mi měl přijít ještě do půlnoci konkrétní e-mail jako potvrzení.“
„Já vím,“
dostalo se mi strohé odpovědi.

„Už se ničeho neboj, všechno je přesně tak, jak má být a lepší to ani být nemůže. Jen se vrať k své podstatě, jak to již delší dobu děláš, ale zrovna teď jsi rozhozený. Pak budeš v harmonii a nic tě nerozhází,“
dodával mi odvahu.
„Hovořili jsme spolu a vznikla z toho skvělá knížka. Moc si našeho rozhovoru vážím. Jen nechápu, proč někteří lidé mají na tebe stále ten zarputilý názor podle starého paradigmatu. Tam jsi autoritativní, trestající a nekompromisní Bůh,“ chrlil jsem ze sebe tak, jako bych měl strach, že můj přítel odejde a nestihnu mu všechno sdělit.
„Vzpomeň si, co jsi zaznamenal do svého e-booku! Náš rozhovor byl vypovídající o všem, co se teď děje a kdo chce žít ve starých vzorcích, bude to mít stále těžší, protože doba, nastavení světa, vzorce myšlení, vibrace, ale především lidé se mění. A kdo nechce změny, bude je pociťovat o to víc, tak se už uklidni,“ chlácholil mne.
„To je tak skvělé, že spolu opět mluvíme tím otevřeným a nezakrývaným způsobem bez masky!“ radoval jsem se.
„Maska je vždy jen tvůj strach a potřeba něco zakrývat, abys nevypadal špatně, ale to máte všichni. Někdo více, jiný méně,“ usmál se.

„Jsem tak šťastný, že jsme opět v kontaktu,“ nezakrýval jsem svůj pocit štěstí.
„Jsme v kontaktu stále, jen si to většinou nepřipouštíš a věnuješ se věcem, které považuješ toho času za důležité. Máte to všichni lidé stejné. Ale i to je součástí vašeho přirozeného vývoje,“ vysvětlil mi hlas.
„Chci si náš dnešní rozhovor zapsat, protože to bude skvělá informace pro mé příznivce,“ oznámil jsem mu svůj úmysl.
„Udělej to. A hned, protože později zapomeneš detaily naší debaty,“ řekl klidným a vyrovnaným tónem.
„A co když to někdo bude brát jako lacinou reklamu na můj e-book, který jsme společnými silami vytvořili?“ svěřil jsem mu svoji obavu.
„To přeci není tvůj problém. Kdo chce, tak pochopí, kdo nechce na toho se nezlob, protože se ještě musí trápit s tím starým paradigmatem a je to jeho cesta. Ale podstatné přeci je, co si myslíš ty. A co si vlastně myslíš ty?“ odmlčel se najednou.
„Myslím si toho hodně a nestačím to ani psát,“ odpověděl jsem.
„Vnímám to, neboj se. Ale nemusíš nikam spěchat, vždyť jsme spolu stále, jen buď více přítomný a uvědomíš si to,“ zklidňoval mne svým léčivým hlasem.

„A co si tedy myslím? Rád bych sdělil všem lidem, že mají všechno, co potřebují, jen se musí soustředit na zcela jiný směr hledání. Většina světa je teď v chaosu, ale asi to tak má být,“
odmlčel jsem se pro změnu já.
„Jistě, že to tak má být. Vždyť se u vás všechno mění a jak byste chtěli dosáhnout změn? Tak že byste se jednoho dne probudili a vše by bylo hotovo? Vždyť byyste si toho ani nevážili a vše by jelo ve starých kolejích. Ale teď mi odpověz na mojí otázku, co si vlastně myslíš ty?“ řekl mi až autoritativně.
„Myslím si…, myslím si, že nechápu, proč spolu nekomunikujeme častěji. Tedy spíš, proč nemám potřebu být s tebou v kontaktu permanentně? Tvoje přítomnost mne velice uklidňuje, mentálně posiluje a vyvolává ve mně nepopsatelný pocit bezpečí. A to chci sdílet s ostatními lidmi, protože v tom spatřuji naši podstatu. A každý, kdo si uvědomí tento okamžik bytí, zbaví se okamžitě strachu, protože mu dojde, že se nemusí ničeho bát,“ odpověděl jsem.
„Nediv se, v tu jedinou chvíli jsi ty i kdokoliv jiný totiž přítomný a z toho vyplívá tvůj pocit bezpečí a stability. Když si jej udržíš co nejdéle, budeš dostávat znamení a projevy, kterých si jinak ani nevšimneš. Teď jsi plně přítomný a vydrží ti to dlouho. Počkej na znamení, které ještě dnes dostaneš na důkaz našeho propojení. Budeš překvapen a budeš v tu chvíli šťastný. Už si nepamatuješ, co jsme si říkali o mém vztahu s vámi, lidmi? Vždyť jsi to zaznamenal ve svém e-booku. Přečti si ho jednou celý i ty sám, aby ses rozpomenul, Jiříku. Přeji ti krásný den plný naší komunikace a skvělých znamení, která tě provází neustále, ale díky jiným prioritám je dost často přehlížíš, stejně jako většina lidí,“ dokončil Bůh svoji řeč.
„Příteli, počkej, nechci ještě skončit tento rozhovor, vždyť je tak příjemný, plný radosti a jiných, pro mne neobvyklých pocitů,“ přišlo mi najednou líto, že vše končí.
„Vždyť nikam neodcházím, jsem stále s tebou jako tvá součást, ty už si nepamatuješ na náš rozhovor? Zalov v paměti nebo si to přečti, ha, ha, ha,“ usmál se a jeho hlas ztichnul nadobro.

V tom okamžiku zmizel i zlatý věnec, který jsem doposud vnímal jako něco nepopsatelně krásného, co bylo zároveň mojí součástí. Vstal jsem z postele, a ještě v polospánku oživil display svého telefonu. Zalepenýma očima jsem pohlédl na kolonku „příchozí pošta“. Bylo tam několik nepřečtených e-mailů. Mezi nimi byl mail, o který jsem žádal a čas jeho doručení byl 23:50 hod.

Když jsme s mojí ženou přišli v pět hodin ráno na běžeckou dráhu, kterou navštěvujeme denně v tomto čase, byl jsem velmi překvapen. Přes celý obzor se táhnula duha, jakou jsem již mnoho desítek let neviděl. Byl jsem šťastný.

 


Další články