Anička a její zranění

Dcera dřevorubce

Anička se narodila v rodině dřevorubce. Její otec byl známý opilec, rváč, hrubián a vždy si přál mít syna. Snad právě proto litoval, že mu jeho žena nedala následníka „po meči“. Již při cestě z porodnice říkal, jestli jim jejich miminko nevyměnili a nevezou si cizí holčičku, načež se na to zeptal své ženy. Ta ihned propukla v pláč z křivdy, že manžel opovrhuje jejich dítětem. Cítila se tak ponížená. Když otěhotněla, rozhodovala se, zda si dítě nechat, či nikoliv. Těch nocí, které proplakala. Již od prvopočátku věděla, že románek, který započala se svým současným mužem byl omyl. Její rodina však nechtěla o přerušení těhotenství ani slyšet z náboženských důvodů a svatba byla otázkou velmi krátké doby. Manžela ve skutečnosti nikdy nemilovala a teď se musí naučit milovat dítě, které vlastně vůbec nechtěla.

Andulka rostla jako z vody. Ve skutečnosti však vypadala jakoby jí kousek chyběl. Vždy byla menší než ostatní a její tělo připomínalo dítě z oblasti postižené hladomorem. Maminka si s ní vždy dělala starosti, protože stravování mnohdy vypadalo, jako boj s divokým zvířetem. Od první chvíle, kdy začala vnímat okolí se intuitivně upnula na tatínka, protože jí matka dávala pouze to, co musela, nikoliv to, co dcerka očekávala. Malá nechtěla jíst, nepřibírala na váze a od prvního kontaktu s jinými dětmi se od nich držela zpět, čímž se stala terčem posměchu. Hrála si nejradši sama se svými hračkami a zvířaty, které měli na zahradě, zahloubaná do svých myšlenek.  Otec se jí však věnoval velmi málo, protože dost tvrdě pracoval a každý večer se nezapomněl zastavit v místním hostinci. Odtud se většinou vracel pozdě večer, kdy jeho ratolest již spala.

Útěk k literaruře

Jak léta plynula, měla Anička pocit, že vlastně o ní nikdo nestojí. Ráda si četla, protože kdykoliv se chtěla na něco zeptat, pociťovala, že její otázky nejsou tak důležité, aby jimi mohla zatěžovat rodiče. Posléze zjistila, že v knihách získá ty nejlepší odpovědi a tak jimi žila. Snila o příbězích, které zažívali knižní hrdinové a pohádkové postavy. Neustále však měla pocit, že do tohoto života nepatří a ten svůj skutečný svět hledala právě v literatuře. Mnohdy jí přišlo, že nemá právo existovat na tomto světě. Ostatním spolužákům se rodiče věnovali, jezdili s nimi na výlety a ona znala pouze les, zvířata a své knihy, které tak milovala.

Na základní škole se jí dařilo velmi dobře, protože její svět byla četba a mnohými vyčtenými znalostmi předčila své vrstevníky, čehož využívala. I když byla při vyučování dost často chválená, myslela si, že jí to nepatří a stále není dost dobrá. Díky své píli a pracovitosti byla přijata na gymnázium, kde též výtečně prospívala.  Její vstup do puberty a následně dospívání se neprojevily nijak drasticky, snad jen v jejím nitru se dělala jakási zátka. Anička pociťovala neustálý pocit, že nepatří do rodiny a její maminka vlastně není její maminkou. Někdy pociťovala nepopsatelnou nenávist, kterou si však nechávala pro sebe, vždyť rodiče musíme milovat. Otec naproti svým neduhům se o rodinu staral dobře a pokud si na svoji dceru udělal někdy čas, tak byl od ní zahrnován vším, čeho byla momentálně schopna.

Konflikty s maminkou

Milovala tatínka a když mu někdy nebylo ráno dobře po alkoholickém večeru, velice srdečně se o něj starala. Jakmile se s ním maminka hádala kvůli jeho pití, tak si to Anička vztahovala na sebe a považovala to za své osobní selhání. Velice dlouho se domnívala, že tatínek musí tvrdě pracovat, aby se o ně s maminkou mohl postarat a z toho důvodu dost často pije. Při jedné ranní hádce rodičů se otce zastala velmi nevybíravým způsobem, za což sklidila několik políčků. Tím se započal dlouho trvající spor mezi dcerou a matkou. Drobné neshody už vše pouze přiostřovaly. Obzvláště, když si domů přivedla svoji první velkou lásku. Anička měla pocit, že jí máma nepřeje, protože na jejím vyvoleném hledala pouze chyby.

Aničky přítel byl urostlý mladý muž, o kterého se mohla starat. Tedy alespoň to tak viděla. Byl to hezoun, po kterém letěly snad všechny její spolužačky a když nastoupila na studium medicíny, měla co dělat, aby zvládala pokrýt jeho pozornost a zároveň úspěšně, jako doposud, absorbovat velmi náročné učivo. Byla však učenlivá a v tomto směru bohem políbená, takže po ukončení studia se z ní stala paní doktorka. Tehdy pocítila poprvé, že byla opravdu v životě šťastná. Měla ukončené vytoužené vzdělání, skvělého přítele a mohla se vrhnout do  nádherného života, který očekávala.

Svatba jako útěk

Po všech těch úspěších a emocích štěstí však došla k názoru, že si snad tolik radosti ani nezaslouží. Jakmile jí skončily studijní povinnosti a vytíženost, dostavil se známý pocit, který od dětství vnímala snad tisíckrát. Byla to jakási maska, bránící ji prožívat život takový, jaký chtěla. Zde si právě uvědomovala svoji existenci, jako nezaslouženou. Pociťovala i nenávistné stavy vůči matce, které se bohužel stupňovaly do té míry, že ji zprvu ani nechtěla pozvat na svatbu. I nyní, stejně jako v dětství, skryla svůj skutečný záměr pod masku a vše proběhlo tak, jak si její okolí představovalo.

Po svatbě se přestěhovala do bytu, který dostali od manželových rodičů jako svatební dar. Od té doby omezila kontakt s matkou na minimum. I když si myslela, že se jí uleví, velice se mýlila. Její pocity, že nemá právo na existenci, na lásku, na hojnost či na přízeň svého manžela se dostavovali stále častěji. Dokonce si začala namlouvat, že si nezaslouží své dítě. Problém byl ve skutečnosti, že se styděla přiznat své vnitřní emoce před kýmkoliv, tedy i před svým manželem. Tím se odsoudila k bolesti nejvyššího formátu, protože byla se svým trápením zcela sama.

Útěk do práce

Když přivedla na svět krásnou zdravou dcerku, rozhodla se, že po třech měsících nastoupí do zaměstnání. Místo našla v blízké nemocnici jako lékařka. Byla doslova nadšená z prostředí do kterého se dostala i z lidí, které měla okolo sebe. Nemusela již zažívat ta muka o samotě doma a navíc mohla předat lidem to, co celá léta studovala. Utekla od svých pocitů marnotratnosti svého života a odmítnutí svým okolím. Zde v nemocnici byla šťastná. O dcerku se starala pečlivě a dávala jí vše, co si myslela, že je správné, ale nejšťastnější byla v nemocnici. Manžel ji vroucně miloval a podporoval v jejím zaměstnání. Anička se rozhodla, že bude též sloužit noční služby, protože cítila, že jejím únikem z domova se její pocity odmítnutí okolím zcela neztratili.

Neuvědomovala si, že její emoce se samy neztratí nikdy. Ačkoliv byla lékařka, nechápala, proč žije v neustálém presu, který si vlastně tvoří sama. Myslela si, že vinu na jejích stavech nese okolí, jednalo se však o projev skrytého zranění, kterým trpěla od svého narození. Netušila, že vlastním chováním vytvořila stejné zranění i své dceři. Bohužel, jako velmi inteligentní a vzdělaná lékařka se k problému skrytých zranění ve svém studiu nedostala, neboť nejsou ve skutečnosti uznána lékařskou vědou, ačkoliv jimi trpí téměř 100% západní civilizace. Je proto nucena žít v neustálých předsudcích a domněnkách, které jí navíc mohou velmi brzy spustit i zdravotní problémy na fyzické úrovni, ale to je již jiný příběh.

.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *