Bolestivý společník

Rudolf se vrátil domů po celodenní úmorné dřině. Byl svářečem v nedalekém zámečnictví a jelikož vynikal svými dovednostmi, využívala ho firma opravdu maximálně. Mnohdy chodil domů i pozdě v noci. Měl svoji práci moc rád a společnost, u které byl zaměstnán ho platila tak, že ani v nejmenším neměl existenční problémy. Naopak si mohl dovolit podstatně víc, než jeho stejně vyučení vrstevníci.

Rudolf a Adéla

Toho večera přišel domů později a byl moc rád, že vidí svoji milovanou ženu. Ona se na něj těšila celé odpoledne, protože mu chtěla sdělit co nejdříve tu radostnou novinu, že již nebudou pouze dva. Milovala ho celou svojí duší a z jeho strany tomu nebylo jinak. Letmo přehlédl předsíň, zda je všechno na svém místě, odložil bundu na věšák a vstoupil do kuchyně.

„Dobrý večer Adélko,“ pozdravil svoji polovičku a objal ji tak, jak to měla vždy večer nejraději. Přitom pohlédl po místnosti, protože měl od malička zvyk mít vše kolem sebe pod kontrolou. Všechno vykazovalo známky naprostého souladu. Ulevilo se mu a mohl se plně oddat své ženě. Snažili si užívat každé společné chvíle, protože díky Rudolfově práci toho volného času moc neměli.

„Ahoj miláčku,“ usmála se na něj, políbala ho a začala mu pomalu oznamovat radostnou novinu.

„Musím ti něco důležitého říct,“ culila se na něj. Rudolf byl napjatý, protože tento významný tón u Adély nikdy nepozoroval. V hlavě mu proběhlo množství variant, co mu asi chce říct. Nemoc vyloučil jako první, nevěra nepřipadala v úvahu, vždyť jejich manželský život je naplněný beze zbytku. Tak snad jedině, že přijede na návštěvu její kamarádka Karla, co jí byla na svatbě za svědka. Přemýšlel by ještě déle, ale Adélka mu vstoupila do jeho uvažování.

„Miláčku, už nebudeme jen dva, ale nosím tu pro tebe malého Rudíka,“ řekla nadšeně a ukázala si při tom na břicho.

„Já jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem,“ vykřikl a vyhodil Adélu do vzduchu, aby ji vzápětí zase chytl do náručí.

„Děkuji, moc ti děkuji,“ neubránil se slzám dojetí Rudolf.

„Maminka mi bude zprvu pomáhat, abych to všechno zvládla, má z toho taky velkou radost,“ usmála se Adéla.

…po této větě se Rudolf trochu zarazil a dostavil se u něj pocit, který velmi dlouho nezažil, ale přesto jej moc dobře znal.

„Počkej, to myslíš vážně?“ absolutně změnil tón řeči a zarazil se.

„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se udivená Adéla a pokračovala: „Tak já se bez maminky obejdu, ale myslela jsem, že ji máš rád.“

„Tady přece nejde o tvoji matku! Uvědomuješ si, co jsi udělala?“ zvyšoval svůj hlas Rudolf.

„Ne,“ špitla Adéla, která si stále myslela, že jde o nějaký Rudolfův žert.

„Dobře! Já budu taky chodit po příbuzenstvu a budu jim vyprávět kdy sexujeme a jiný pikantnosti! Čekal bych všechno, ale takhle mne podrazit….a vlastní žena,“ křičel již hodně rozzuřeně.

„Ale co jsem udělala tak špatného?“ optala se nenápadně.

„Nic! Ty nikdy nic špatného neděláš! Taky si budu chodit po městě roztrubovat věci, které patří jen nám dvěma,“ řval nepříčetný Rudolf.

Jeho oči byly podlité krví a Adéla se domnívala, že každou chvíli musí dostat infarkt. Nikdy u něj něco podobného nezpozorovala. Choval se jak smyslů zbavený a chvílemi měla strach, že ji snad uhodí.

Rudolf naopak cítil velmi známý pocit, který se u něj dostavoval v dětství a především v období dopívání. Pokud bychom chtěli, aby nám tu konkrétní emoci pojmenoval, odpověděl by s největší pravděpodobností, že pociťuje nekontrolovatelný pocit zrady.

Kde se však u něj vzal? Vždyť je racionálně myslící člověk a svoji tchýni má moc rád, tak mu přeci nebude vadit, že se dozví o jejich potomkovi.

„Tak si běž k svojí mamince a dítě vychovávejte spolu!“ zakřičel a přibouchl za sebou dveře ložnice tak silně, až spadl ze zdi obraz, který jim namaloval jeho bratr, jako svatební dar.

„To jsem nechtěla….,“ plakala vystrašená Adéla a nepřítomně hleděla na dveře ložnice.

Dodatek

Možná jste se zalekli, že vás chci poctít nějakým novým románem s detektivní zápletkou. Nikoliv. To je pouze ukázka, co zažívá mnoho lidí v různém podání. Jedná se o projev tzv. skrytého neboli vnitřního zranění. Těchto zranění je hned několik a každé má jiný průběh. Postupnš vás s nimi budu seznamovat.  Komplikovanější však je, že jsou námi velmi přehlížena a často je ani nepoznáme. Díky vnitřním zraněním se rozpadají rodiny a v případě našich protagonistů do toho časem nebude daleko, pokud si Rudolf nezačne své skryté zranění léčit.

Smutné na tom je, že člověk trpící skrytým zraněním může své blízké milovat jak chce, ale projeví-li se u něj, tak jde všechno do ústraní. Proto jste mohli pozorovat absolutně neadekvátní reakci Rudolfa na pouhé oznámení Adély, že její matka jí bude pomáhat. Nezainteresovaný člověk by si řekl, že jde o případ pro psychiatra, ale v mnoha případech s tím ani psychiatr, či psycholog nic nenadělá. A člověk s neléčeným zraněním se jen velmi zřídka dokáže v inkriminovaném okamžiku ovládnout.

Maska vše prozradí

Důležité je nejprve takové zranění identifikovat, abychom s ním mohli každý individuálně pracovat. Každé zranění bývá svým nositelem důkladně zakrýváno, tzv. maskou, která bývá mnohdy nejlepším vodítkem k jeho rozpoznání.

Téma skrytých zranění je rozsáhlé a dnes je možno nalézt i patřičnou literaturu. Osobně řeším skrytá zranění se svými klienty v rámci konzultací a věnoval jsem jim i jeden celodenní seminář. Zde bych rád svým posluchačům dal jakýsi úvodní vhled do této rozsáhlé problematiky a nevylučuji přidání dalších seminářů k tomuto tématu, event. i vytvoření nového e-booku na toto téma. Podstatné, radostné, i smutné je zjištění, že skrytá zranění si musíme vyléčit dříve či později každý sám. Zároveň je každý člověk může využít k zlepšení kvality svého života, ale o tom snad až někdy příště.

 

.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *